Politici jako rozhodčí a podnikatelé jako hráči

Politici by měli fungovat podobně jako rozhodčí ve fotbale. Jejich úkolem je nastavit pravidla hry, hlídat jejich dodržování a dbát na to, aby prostředí bylo stabilní a předvídatelné pro všechny hráče na trhu. Podnikatelé jsou naopak ti aktivní hráči na hřišti, kteří nesou riziko, investují vlastní peníze, vytvářejí pracovní místa a snaží se v rámci pravidel uspět. Rozhodčí nemá dávat góly ani porážet jednotlivé týmy, protože v tu chvíli přestává být rozhodčím a stává se součástí hry. Jakmile stát opustí svoji neutrální roli a začne aktivně zasahovat do ekonomiky podle vlastních ideologií, vzniká prostředí chaosu a nejistoty.

Politici by měli fungovat podobně jako rozhodčí ve fotbale. Jejich úkolem je nastavit pravidla hry, hlídat jejich dodržování a dbát na to, aby prostředí bylo stabilní a předvídatelné pro všechny hráče na trhu.

Dnes máme pocit, že se politici a úředníci z role rozhodčích úplně vychýlili. Místo toho, aby pouze určovali rámec fungování společnosti, začali sami aktivně vstupovat do hry a prosazovat vlastní ideologické představy. Vidíme aktivistické politiky, úředníky i instituce, které rozhodují o tom, co je správné vyrábět, čím topit, co stavět, jak podnikat nebo jak mají lidé žít se svým majetkem. Pravidla se neustále mění, přibývají nové metodiky, omezení, dotace a zákazy, které komplikují normální fungování firem i jednotlivců. Celý systém se postupně vzdaluje zdravému rozumu a místo stability vytváří prostředí permanentní nejistoty.

Podnikatelé přirozeně potřebují prostředí, které je stabilní, rychlé a předvídatelné. Pokud ale vidí, že se pravidla neustále mění, povolení trvají roky a každý úředník může prakticky zastavit projekt podle vlastního názoru, začínají ztrácet motivaci investovat a tvořit. Typickým příkladem je stavebnictví, kde v některých zemích trvá povolení několik dní, zatímco v České republice může trvat i deset let. Výsledkem je menší výstavba, nedostatek bytů a dramatický růst cen nemovitostí. Schopní lidé často raději odcházejí podnikat jinam nebo kapitál přesouvají do zemí, kde systém funguje jednodušeji. Když proti hráčům začne hrát samotný rozhodčí, přestávají mít pocit, že hra má vůbec smysl.

Mnoho lidí dnes cítí, že demokratický systém se v Evropě příliš zkomplikoval a vzdálil běžnému člověku. Místo očekávaného zjednodušení vznikla obrovská vrstva pravidel, formulářů, příruček a institucí, které zasahují téměř do každé oblasti života. Svoboda cestování, podnikání nebo opravy majetku je dnes nesrovnatelně větší než v minulosti, ale současně dramaticky narostla byrokratická složitost systému. Člověk má často pocit, že většinu energie nevěnuje práci nebo tvorbě hodnot, ale plnění administrativních požadavků. Kritici tohoto vývoje proto tvrdí, že stát začal sloužit více sám sobě než občanům a podnikatelům.

Současný systém někteří přirovnávají k organismu, který je přetížený a postupně ztrácí schopnost normálně fungovat. Byrokracie prorůstá do dalších a dalších oblastí společnosti a vytváří síť závislostí, kterou je velmi obtížné změnit. Mnoho lidí je existenčně navázáno na fungování tohoto aparátu a přirozeně má zájem na jeho dalším rozšiřování. Každé nové pravidlo totiž znamená větší kontrolu, větší moc a často i větší rozpočet pro instituce, které jej spravují. V určité chvíli se systém začne více zabývat sám sebou než původním smyslem své existence. To vede k pocitu frustrace, stagnace a ztráty energie ve společnosti.

Změna podle mnohých nepřijde postupně, ale spíše formou výrazného společenského nebo technologického zlomu. Historie ukazuje, že velké změny často přicházejí po krizích, válkách, ekonomických otřesech nebo zásadních technologických revolucích. Je možné, že část dnešní administrativy nahradí digitalizace a automatizace, která odstraní obrovské množství zbytečných procesů. Současně ale může dojít i k hlubšímu přepsání pravidel fungování států a institucí. Společnost totiž začíná narážet na hranici, kdy přílišná složitost systému brzdí ekonomiku, výstavbu i běžný život lidí. Čím více je systém svázaný, tím silnější bývá tlak na jeho zjednodušení.

Oficiálním vysvětlením bývá snaha o bezpečnost, stabilitu, ochranu trhu nebo ochranu občanů. Kritici však tvrdí, že za tím často stojí i přirozená lidská touha po moci, jistotě a kontrole. Každé nové pravidlo totiž posiluje význam institucí a lidí, kteří tato pravidla spravují a vykládají. Postupně tak vzniká prostředí, kde je jednodušší kontrolovat a regulovat než něco skutečně vytvářet nebo nést podnikatelské riziko. Tento trend je velmi silný zejména v Evropě, která bývá často označována za nejvíce regulovaný prostor na světě. Právě proto se stále častěji objevují obavy, že Evropa začne ekonomicky zaostávat za dynamičtějšími regiony, jako jsou Spojené státy nebo Asie.

Ano, existuje celá řada ukazatelů, podle kterých lze složitost systému sledovat. Můžeme porovnávat délku stavebních povolení, počet formulářů, rychlost soudů, složitost daňového systému nebo množství nových regulací, které každý rok vznikají. Podnikatelé obvykle velmi rychle poznají, zda prostředí podporuje tvorbu hodnot, nebo zda většinu energie spotřebuje administrativa a nejistota. V některých zemích trvá založení firmy nebo schválení projektu několik dní, jinde několik let. Právě rozdíl mezi dynamickými a přeregulovanými státy dnes podle mnoha lidí rozhoduje o budoucí konkurenceschopnosti ekonomik.

Základní odpovědí je strategie a schopnost realisticky vyhodnotit prostředí, ve kterém firma funguje. Podnikatel by měl sledovat, které obory jsou ještě relativně svobodné a kde už je regulace tak silná, že výrazně omezuje podnikání i návratnost investic. Proto dnes mnoho firem směřuje do online prostoru, technologických služeb nebo mezinárodních struktur, které nejsou tolik závislé na lokálních omezeních. Část podnikatelů také přesouvá aktivity do zemí, kde je rychlejší rozhodování státu, jednodušší daňový systém a větší předvídatelnost. Nejde o emoci ani protest, ale o strategickou reakci na prostředí, které se dlouhodobě mění.

Mnoho podnikatelů dnes alespoň diverzifikuje své aktivity mimo silně regulovaný evropský prostor. Neznamená to nutně okamžitý odchod, ale často vznikají zahraniční pobočky, mezinárodní holdingové struktury nebo přesun části podnikání do dynamičtějších regionů. Firmy hledají prostředí, kde mohou rychleji stavět, investovat, nabírat lidi a uvádět produkty na trh. Kapitál i talent se přirozeně přesouvají tam, kde mají větší svobodu a lepší podmínky pro růst. V globálním světě už totiž podnikatel není vázán pouze na jednu zemi a stále častěji „volí nohama“.

Pokud schopní lidé, firmy a kapitál začnou odcházet, stát postupně ztrácí ekonomickou sílu i daňové příjmy. V první fázi si to často kompenzuje vyšším zadlužením, větší regulací nebo dalším přerozdělováním, ale tím může celý problém ještě prohlubovat. Historie ukazuje, že příliš složité a těžkopádné systémy mají tendenci časem narazit na své limity. Někdy přichází reforma, jindy technologická změna a někdy výraznější ekonomický nebo společenský otřes. Každý systém potřebuje určitou míru jednoduchosti, flexibility a motivace k tvorbě hodnot. Pokud se tato rovnováha ztratí, tlak na změnu postupně sílí.

Podnikatel by neměl čekat, že systém vyřeší jeho problémy za něj. Měl by realisticky analyzovat trendy, přemýšlet několik let dopředu a připravit si varianty, jak ochránit firmu, kapitál i vlastní svobodu rozhodování. Strategie dnes znamená nejen budování produktu a trhu, ale také výběr správného prostředí, jurisdikce a typu podnikání. Některé firmy zůstanou lokální, jiné budou postupně internacionalizovat a přesouvat části aktivit tam, kde mají lepší podmínky pro růst. Nejde o otázku emocí nebo ideologie, ale o adaptaci na měnící se realitu. Strategie je jednoduše způsob, jak na vývoj okolního světa reagovat.